Když z dálnice D1 sjedete u obce Loket a přejedete Želivku, po pár minutách jste v malé obci na kopci s výhledem na okolní lesy a přilehlé rybníky. Pár metrů za značkou s nápisem Kounice stojí renesanční zámek obklopený bývalým hospodářstvím. A právě tady, uprostřed zeleně, se na pozemcích o rozloze patnácti hektarů rozjíždí ambiciózní projekt s názvem Gard.

Stojí za ním Marcel Gecov, bývalý fotbalista, který po letech ve Slavii a Liberci okusil i slavnou Premier League. V sedmadvaceti letech ukončil kariéru ve Vratislavi a teď o šest let později se svým partnerem ze studia Delicode Jaroslavem Šustou nakupuje a rekonstruuje bytové domy. A u toho stíhá prodávat i ložní prádlo.

Samotný projekt Gard, který teď dávají se Šustou dohromady, počítá s investicí okolo 200 milionů korun. „Bude tady všechno. Zámek vyplní hotelové pokoje, vedle něj chystáme restauraci a nad ní celoročně vyhřívaný bazén, uprostřed areálu wellness a vyhlídkovou věž a kousek dál přes dvůr bude eventová hala pro 250 lidí,“ ukazuje Gecov, když míjíme krásnou vzrostlou lípu. U lesa jsou dva rybníky a přes louku se plánují další. A za nimi na protilehlém kopci, dost daleko a blízko zároveň, budou mít oba společníci vlastní víkendové domy, zapuštěné ve svahu, odkud mohou na své dílo dohlížet.

Mít tah na bránu

Na druhé straně areálu se začíná budovat sedmnáct dvoupodlažních soukromých apartmánů, které slibují hotelový komfort. „Prodali jsme jich už šest a další zájemci se nám ozývají,“ přiznává s tím, že mezi prvními, kteří si apartmán pořídili, byli jeho bývalí spoluhráči z reprezentace. Majitelé se smlouvou dostali i provozní řád, který v případě porušení může vést i k tomu, že je Gard vyplatí. „To máme jako ochranu pro případ, že by někdo svým chováním obtěžoval ostatní,“ vysvětluje Šusta, vystudovaný právník, kterého ale živí stavební firma a který v tomto kraji vyrostl. Dokonce prý psal bývalému majiteli pětadvacet let dopisy, jestli by mu zámek, kdysi patřící šlechtickému rodu Trčků z Lípy, neprodal. Až mu jednou přišla zpráva od Gecova, který našel inzerát na prodej zámku a napsal mu: Tohle musíme koupit!

Seznámili se před lety při stavbě projektu Vila Troja, kde byl Šusta jako stavebník. Sedli si, měli podobné představy o výstavbě i stejný drajv. Oba chtějí dělat věci na maximum, ne hledat kompromisy. „Věděl jsem, že se chci z architektury posunout do developmentu, abych si zadání mohl řídit sám a nebyl už závislý na investorovi,“ podotýká k tomu Gecov, který se do té doby soustřeďoval hlavně na interiérový design a prodej zrekonstruovaných bytů.

Jejich první společný projekt byl činžák na pražských Vinohradech v ulici Šumavská, odkud se teď rostoucí studio Delicode přesune do větších prostor. Ze začátku jim banky nevěřily a nechtěly půjčovat peníze, pak se jim ale podařilo udělat čtyři rychlé projekty, u kterých výrazně převýšili odhadovanou hodnotu nemovitostí, a teď si prý mohou mezi bankami vybírat. „Věří nám i investoři, kteří za námi přicházejí. Proto chceme vytvořit fond, do kterého bychom vybrali peníze a rozjeli bychom byznys tímhle způsobem,“ přemýšlí Gecov.

Teď chtějí zúročit zkušenosti, které v prvních pár letech nabrali. Mají rozjetých jedenáct projektů, mezi nimi přestavbu činžovních domů v Nuslích, Holešovicích nebo na Žižkově, apartmány v Bratrouchově v Krkonoších a i s Gardem se blíží k investici ve výši 750 milionů korun. A pokud vyjde ještě jeden tajný projekt, na který mají políčeno, dosáhnou rovnou na miliardu.

Přesto o sobě říkají, že nejsou úplně klasičtí developeři. „Spíš jsme trochu stavaři, trochu architekti, prodejci a trochu také investoři,“ tvrdí Gecov. Mimochodem bytový dům ve Vlkově si staví podle svých představ tak, aby se tam mohl i s rodinou přestěhovat.

Život v kopačkách

Nápadů na další projekty má v hlavě nekonečno. Možná proto, že mu táta odmala říkal, že všechno je možné. „Jako dítě jsem pořád něco vymýšlel, nudil jsem se a otravoval tím rodiče. Neustále jsem si něco kreslil, psal a každý týden jsem měl v hlavě jiný byznysplán,“ vzpomíná. Dlouho se ho prý držela myšlenka mít vlastní kavárnu, tak do jedné pravidelně chodil a zapisoval si, kolik je tam lidí, dělal si průzkumy cen…

„A jednou jsem se zase rozhodl, že si sestavím sportovní auto. Když si nemůžu koupit Ferrari, tak si ho prostě postavím! Přišel jsem s tím za tátou a říkám mu: Hele mám geniální nápad, pojďme si postavit takové auto, jaké bychom si představovali. A on mi řekl: To je super nápad! Tak sepiš, co k tomu budeme potřebovat, kde budeme stavět a kolik to bude stát. Týden jsem všechno zjišťoval, až jsem zjistil, že je to úplná blbost. A mezitím jsem měl zase jiný nápad a táta zase, že je to bomba nápad,“ směje se s tím, že jeho táta teď pro něj už pár let pracuje. Zařídí prý, co je potřeba, a v komunikaci s úředníky je nepřekonatelný.

Jeho táta byl řidič z povolání a maminka zůstávala v domácnosti. Vyrůstal v Praze na Lhotce a protože ho bavilo neustále něco vytvářet a učit se, rozhodl se třeba, že zvelebí zahradu, aby jeho práce byla vidět. Sehnal si tak knížky o zahradní architektuře, naučil se vertikutovat trávník, trápilo ho ale jedno místo pod starým kaštanem, kde ve stínu tráva téměř nerostla. „Když zavřeli starý stadion Slavie a shodili na ten krásný trávník stožáry, tak jsem se sebral, vzal tašku a rýč a jednou večer vyrazil do Vršovic. Vlezl jsem na stadion a vyřízl jsem si tam takový čtverec toho trávníku. Hodil jsem to do batohu, bylo to hrozně těžký, a šel jsem na autobus. Doma jsem si ho fakt zasadil a ten kousek krásně zeleného trávníku tam dalších asi patnáct let byl!“

Fotbal začal hrát, když mu bylo šest, právě na Slavii. Dnes ale říká, že to byla vlastně cesta k tomu, aby se posunul úplně jinam. „Byl jsem malý, zrzavý, pihatý kluk, takových dětí moc nebylo, takže jsem byl celé dětství terč. Tak jsem si říkal, že když budu skvěle hrát fotbal, tak si třeba najdu tu hezkou holku, koupím si drahé auto, bez ohledu na to, že teď jsem outsider a všichni se mi smějí,“ vysvětluje. Toho se chytil a najednou nebyl ten zrzavý kluk na odpis, ale fotbalista, který hraje za Slavii, daří se mu, v patnácti je ve výběru, v šestnácti i sedmnácti v reprezentaci, a když byl na střední, jezdil vytuněnou fabií. „Byla bílá s červenými semišovými potahy, měla zavařené kliky a velká kola. Dokonce ji fotili do jednoho tuningového časopisu. A když jsem zapnul subwoofer, klepala se i zrcátka!“

Kolem třinácti ho přestávalo bavit hrát. Tehdy jeho otec sehrál další důležitý part. Marcel chodil na ryby, v kůlně si vyřezával splávky, natáčel zvuky ptáků v lese, jen aby nemusel na fotbal. Pak ale přišel táta a ukecal ho, ať to ještě zkusí. A ono se vždycky něco velkého podařilo, třeba se dostal do výběru nebo v šestnácti získal smlouvu a první, dvanáctitisícový plat, za který si šel hned koupit bundu Replay, takže mu nic nezbylo. Tehdy z C dorostu skočil rovnou do A týmu a patřil k nejmladším hráčům v lize. „Samozřejmě jsem musel nosit bránu a kužely, trenéři stavěli tým na mazácích nad třicet let, to je dnes nemyslitelný.“

Už tehdy ale viděl, jak je fotbalový svět pomíjivý. Nezáleželo, jestli odvede výkon na sto procent, ale spíš na štěstí, jestli se zrovna na hráče dívá ten správný člověk, jestli se nezraní, jestli vůbec pasuje do konceptu klubu. Začal tak hledat něco, co bude stoprocentně jen o něm. „Když dám něčemu sto procent energie, tak chci, aby se mi to vrátilo bez ohledu na štěstí nebo trenéra. Chtěl jsem to mít mnohem víc ve svých rukou,“ zdůrazňuje. Proto rozjel službu na balení dárků a později i firmu na půjčování sportovních aut.

Pak přišla nabídka z Premier League a on dostal od Fulhamu životní šanci, kterou nechtěl propásnout. Přerušil rozjeté obchody a zahodil i myšlenku na architektonické studio, která se mu pomalu začala rodit v hlavě. Celý život chtěl mít pánský byt v centru města, takový, v jakém bydlel Will Smith ve filmu Hitch. A s přestupem do Anglie na něj měl konečně peníze. „Tehdy jsem si myslel, že přesně vím, jak to má být. Že najdu architekta, s ním uděláme můj byt, který bude zároveň vzorový pro náš další byznys, a stoprocentně pak přijdou další fotbalisti a hokejisti, budou od nás chtít další byty a na tom my postavíme firmu. A ono to opravdu tak nakonec bylo! Našel jsem architekta a vzniklo naše studio Delicode a fungovali jsme spolu šest let,“ popisuje. Jejich první zakázkou bylo najít a zařídit byt pro fotbalistu Maria Holka. Další rok už měli rozjetých šest různých projektů a dostávali se i k off-marketovým nabídkám nemovitostí. A v duchu si už plánoval, že o pár let později místo bytů začne kupovat celé domy.

Konec kariéry

Ve Fulhamu moc často nehrál, jezdil ale na všechny zápasy a trenéři mu slibovali šanci. „Kdybych byl trpělivý, tak bych se tam do tří let asi prosadil. Ale to já nejsem. Proto jsem urgoval svého agenta Jiřího Müllera, ať hledá jiný klub. A zašel jsem i za trenérem a řekl mu, že si zasloužím, aby mě pustili, když mě stejně nenechají hrát,“ říká. Přišla nabídka z belgického Gentu. „Tenkrát jsem volal tátovi, že už nikdy nebude muset pracovat. Chtěli hrát o titul, bohužel se ale nic nedařilo, za šest měsíců se vystřídalo pět trenérů a já jsem jako nejdražší hráč musel odejít.“

Návrat do Česka byl ještě horší. Po sérii proher a neshod s trenéry, i třeba kvůli tomu, že jezdil na stadion v Porsche a tenkrát to nevypadalo dobře, ho přeřadili do Admiry, která hrála divizi. „Takže jsem jeden den vedl Slavii jako kapitán na derby a o čtrnáct dní později jsem hrál na Admiře bez světel a sotva viděl na balon,“ kroutí dnes hlavou. Naopak v dalším klubu odehrál sezonu snů. „Nikdy jsem nehrál lepší fotbal než v Bukurešti. Můj dědeček byl Bulhar, tak mám v sobě balkánskou krev a asi to bylo znát. Fanoušci Rapidu ten tým zbožňují a já jsem pro ně byl hrdina, dal jsem dost gólů,“ přemítá. Tehdy měl nabídky ze všech týmů v rumunské lize, on si ale vybral Vratislav a tam ho fotbal přestal bavit definitivně.

„Přišel jsem za ředitelem klubu s tím, že chci skončit, že už prostě nechci hrát fotbal. Nevěřil mi, myslel, že mám domluvený už jiný klub, tak jsem na místě musel podepsat smlouvu, ve které bylo, že když do tří let začnu někde hrát, tak jim zaplatím milion eur. Říkal: Buď to podepiš, nebo jdi na trénink. Tak jsem to podepsal, sedl do auta, a až na cestě domů mi došlo, co jsem udělal. Že jsem právě ukončil kariéru,“ vypráví. Rozklepaly se mu ruce, zastavil a zavolal to svým rodičům, kteří přestali mluvit. Tehdy se mu ale dokořán otevřely brány byznysového světa, do kterého ostře vlétl. Chtěl vytvářet hodnoty, stavět něco, co bude stát i za pět set let. A přesně to teď dělá.

Návrat do Liberce

Stojíme ve zrekonstruované hale na okraji Liberce. Za velkými plechovými vraty se schovávají hned dva jeho projekty. Tím prvním jsou auta, velká vášeň, i když to prý není tak žhavé jako dřív. Druhým je sklad ložního prádla Lejaan, značky, se kterou má velké plány. „Liberec je skvělé město. Hrál jsem tady čtyři roky, mám to město opravdu rád. A teď tu máme i byznys!“ směje se.

V přední části stojí několik aut, každé zaparkované na perském koberci, a spousta krabic, protože právě přišla zásilka několika tisíc povlečení. Gecov přijel v oblíbeném Porsche 911, když ale chodí kolem své sbírky, pohladí občas nějaké po kapotě a usměje se na něj. BMW M3 E30 cabrio a Mercedes 2,5 šestnáctiventil, ve své době největší rivalové, BMW E9, Mercedes G… Nebo desetiválcová M5 s výkonem 600 koní a čerstvé pořízená BMW M3 E46, na které budou ještě dva roky práce. A průhledem do druhé místnosti vidíme nablýskanou Ducati, kterých bylo vyrobeno jen pár kusů na světě a nenajela ještě ani kilometr. Tady v industriálním interiéru funguje jako socha.

Přesto tvrdí, že není sběratel, jen to má prostě rád. „Chtěl bych hrozně moc aut, ale už dávno jsem zjistil, že je to blbost.“ Svůj vozový park udržuje v takové velikosti, aby stihl všechny vozy ujezdit, aby tu jen tak nestály. A jestli má nějaké vysněné auto? „Jednoznačně Ferrari f40. Ale ty peníze, které bych za něj dal, dokážu v tuhle chvíli využít líp. Nechci auta stavět nad projekty, které máme s kolegy rozjeté. Ani nad pohodlí rodiny. Až jednou budu mít tohle všechno splněno, tak si ho třeba koupím.“

V zadní části haly před třemi lety začal spolu se společníky Janem Kmochem a Janem Bartošem budovat Lejaan, minimalistické nadčasové povlečení v dobré kvalitě, prostě takové, které si chtěli kupovat oni sami. Od prosince jedou naostro a rychleji, než si troufali představit. Za těch pět měsíců odbavili objednávky celkově téměř za devět milionů korun, ale to je podle Gecova teprve začátek. Vedle ložního prádla a froté pomalu rozšiřují nabídku i na další domácí textil. „Máme tříletý plán, podle kterého bychom chtěli dělat roční obrat sto milionů korun. Já myslím, že na to zvládneme dosáhnout i dřív, a stejně tak věřím, že je tady prostor dostat se i na 300 mi­lionů,“ zdůrazňuje.

Lejaan je slovní hříčka vlastních jmen společníků − dva Janové, proto dvě „A“, a jméno Marcel se jim tam prý moc nehodilo, tak otočili poslední dvě písmena a vzniklo „Le“. Jan Bartoš dlouhodobě spolupracuje pro jednoho německého výrobce textilu. Gecov se s ním seznámil přes auta. „Když jsem tady hrál, doslechl jsem se, že je tu nějaký Honza, který taky miluje auta a má Mitsubishi Evolution a to jsem vždycky chtěl i já,“ popisuje. A pak ho napadlo propojit ho s dalším kamarádem, který má čistírnu a prádelnu We Hate Ironing, Janem Kmochem. Protože mu přišlo logické, že to k sobě patří. Sešli se, nic z toho nebylo, ale on se nevzdal a napsal jim, jestli by společně s ním nechtěli rozjet výrobu povlečení. Všichni nadšeně souhlasili.

„Celé to vzniklo tak nějak organicky − jako spousta dalších věcí v mém životě. Základ vždy vychází z mojí touhy, potřeby a chuti dělat něco, co si myslím, že by se mělo dělat jinak. A co mi chybí,“ zamýšlí se Gecov. I proto se na LeJaan dívá jako na světový brand a plánuje vyvážet minimálně do Evropy. „Od začátku to totiž stavíme jako velký byznys, proto teď máme víc lidí a pozic, než bychom museli. Nechceme růst na úkor toho, že lidi nebudou spokojení nebo budeme dělat chyby. Chceme fungovat perfektně od samého začátku.“

Složení i design látek si vytvářejí sami a nechávají je na míru vyrábět, potom šijí ve třech regionálních textilkách. Teď navíc už půl roku pracují s jednou ilustrátorkou na vlastní dětské kolekci. A protože podle něj musí vše fungovat jako celek, soustřeďují se i na dokonalé balení − od stuhy a krabice až po tašku na povlečení, která je vyrobena ze zbytků látek, ze kterých už nejde ušít ani polštář. „Jde o ideální poměr cena−výkon. Nejsme nejlevnější a zdaleka ani nejdražší, ale kvalitou všechny předčíme. Myslíme třeba i na tu nejjednodušší věc, my látky trháme a pak sešíváme k sobě, proto se vám nezkroutí, když povlečení vyperete,“ popisuje a z kovových regálů vytahuje jeden z oblíbených vzorů, sněhově bílý Winter Fields. Ty regály mimochodem sháněl po celé republice. „Jezdil jsem v montérkách s transitem, nabral třeba čtyři regály v Olomouci, pak jsem jel pro další a večer jsem se převlékl do košile a kalhot a zašel si na večeři k Přemkovi Forejtovi do Entrée. Ráno jsem si zase vzal montérky a jel shánět regály.“

S tím, jak se firma rozrůstá, už chystají přesun do větších prostor. V nedaleké Chrastavě koupil halu, kterou teď přestavuje. Aby zákazníci mohli jejich povlečení, peřiny a župany vyzkoušet, chce tam vybudovat apartmán, kde privátní klientelu ubytuje a druhý den si mohou koupit všechno, co se jim líbilo. A protože miluje dobré jídlo a pití, má v hlavě i plán na Lejaan bistro.

Fotbalu jsem si už užil dost

Marcel Gecov je perfekcionista. Do všeho jde na sto procent a nikdy nepolevuje. Nejen v práci, ale i v osobním životě. „Občas bojuju sám se sebou, ale já neumím nad něčím jen tak mávnout rukou. Neumím dělat věci jen tak, aby byly,“ přiznává. Pracovat ho prostě baví. „Gros toho všeho je vize a ta mě naplňuje, ta mě žene dál. A že jsou mezi tím nějaké dílčí věci, které musím odpracovat, tak ok, to je v pořádku,“ usmívá se. Rozhodně ale nechce skončit přepracovaný a vyhořelý.

Proto se pomalu přesouvá na pozici vizionáře a investora, který bude dál udávat směr a bude mít pod sebou skvělé lidi. Těch má teď kolem sebe asi pětadvacet a může se na ně stoprocentně spolehnout. „Od samého začátku se snažíme investovat do lidí, přenést na ně co největší míru zodpovědnosti a samostatnosti, abychom z těch dílčích kroků mohli včas vystoupit, nezacyklili jsme se v tom a nezačalo nás to pak štvát,“ vypočítává Gecov.

Zastavit hlavu plnou nápadů není jednoduché. Vypnout se mu daří jen zřídka. Třeba když si luxuje auto, to se soustředí prý jen na to a myšlenky na byznys jdou stranou. Nebo při kitingu, ke kterému ho přivedl Jan Kmoch. Od té doby pravidelně létají na Rhodos, klidně jen na víkend, aby mohl zase v pondělí naskočit do práce.

„Jezdíme stále na stejné místo, kde už jsme jako doma. Ten člověk, který nám pronajímá apartmány, je po těch letech už takový náš řecký strejda a kluci, kteří tam vždycky na sezonu přiletí z Německa a otevřou kitingovou školu, jsou našimi dobrými kamarády. Není to žádný luxus, bydlíme v bungalovech, já tam lítám jen s batohem, ve kterém mám plavky, triko a v tom je ta svoboda!“ tvrdí. Celý den prý sedí na kamenné zídce a čeká, až začne foukat, aby se šlo do vody. V zimě si stejně užívá lyžování, třeba i se svou přítelkyní Naďou, která dříve dělala závodně snowboardcross. Daří se mu vypnout na sjezdovce, je to prý stejné jako na vodě: nemyslíte na nic jiného, ono to cestou dolů ani nejde.

Od té doby, co ukončil sportovní kariéru, fotbal nesleduje. Nebaví ho to a maximálně si jde jednou za čas s partou nadšených nefotbalistů kopnout do míče. „Je spousta věcí, co dělám radši než koukat na fotbal, ale nic proti němu, jen jsem si ho za ten život užil už asi dost,“ zdůrazňuje. „Je to dřina, ne nadarmo se v nadsázce říká, že kdyby se mi chtělo tak, jak se mi nechce, tak už hraju za Real Madrid! Je to trochu odříkání, děláte od pěti let pořád to samé, v létě je vedro, v zimě dostanete zmrzlým balonem do obličeje. Těch okamžiků, kdy se hraje večer, tráva je pokropená po dešti, počasí tak akorát, tak těch moc není,“ popisuje. „No a k tomu to neustálé cestování, a v Čechách navíc dvakrát do roka soustředění. Máte volno čtrnáct dní a ten druhý týden se už musíte připravovat, protože začne dvouměsíční příprava a na tu už musíte přijít připravený, protože začínáte na páse… Takže běháte se sporttesterem v lese, když máte odpočívat, víte, že vás čekají dva měsíce na zmrzlé umělce a že začíná první ligové kolo, pět lidí je zraněných, dalších deset otrávených, protože hrálo dvanáct přáteláků, a to si pak říkáte: Hm, to bude dlouhá sezona…“

Potom je ale pár fotbalových okamžiků, na které vzpomíná rád dodnes. Třeba když ještě v dresu Fulhamu nastoupil proti Manchesteru, Liverpoolu nebo Chelsea, kde hlídal Franka Lamparda. „Pamatuju si, když jsme hráli u nich na Stamford Bridge a někdy v 70. minutě jsme kopali roh. Byl jsem připravený ve vápně a v tu chvíli jsem zvedl hlavu a viděl ten dav kolem, desítky tisíc fanoušků. Měl jsem z toho husí kůži!“

Mít tah na bránu

Další 2
fotografie