Leonardo DiCaprio je cool týpek, říká Karel Havlíček, který skládá hudbu i pro Hollywood

Třípatrový byt v Karlíně se dvěma terasami je domovem mnoha designových kousků. Ikonické křeslo Eames Lounge Chair od Vitry v bílé kůži stojí hned vedle knihovny, jako by lákalo k odpolední siestě s knihou v klíně. Provokativní lustr Shibari od české sklárny Bomma obdivuje sám sebe v protilehlém zrcadle. Dominantou pokoje je ale prosklená podlaha, opticky propojující horní patro s kuchyní. Tam na jídelním stole kraluje nadrozměrná váza Femme Fatale od Rücklu. Konverzačním kusem obývacího pokoje je masivní malba od bratra Maxima.

Místem pro fajnšmekry je ale hudební studio, kde na stovky bílých a černých klapek září neonový nápis Karlín & Music. Mezi raritními instrumenty, které tu najdete, patří třeba klávesy Roland Jupiter z roku 1982, jejichž cena dnes sahá do astronomických výšin. "Nevyrobilo se jich tolik, ale jednou za čas se nějaký kus objeví na eBay. Tyhle konkrétní stály pár set tisíc," říká sedmačtyřicetiletý hudební skladatel Karel Havlíček. Pendluje mezi Prahou a Los Angeles, kde žije a pracuje jeho dvojče, výtvarník Maxim Havlíček, a domovy podle potřeby navzájem sdílejí.

Mnozí si ho pamatují jako člena české kapely Southpaw, jeho rozsáhlé hudební portfolio ale zahrnuje převážně autorskou hudbu k filmům, seriálům, reklamám a muzikálům. A hlavně je úspěšný doma i v zahraničí. Vytvořil muziku například pro seriály Vzteklina nebo Profesor T., které byly nominovány na Českého lva, oblíbilo si ho i HBO Europe, pro které složil hudbu k seriálům Terapie a Mamon. Jeho skladby zazněly v oceňovaném americkém filmu Lion Ark nebo úspěšném hororu Ghoul Petra Jákla mladšího. Aktuálně dokončil hudbu k traileru nového Batmana. Spolupracoval i s předními hvězdami, s Leonardem DiCapriem, Kanye Westem, Tomem Hardym nebo Nicole Kidmanovou. Největší radost mu momentálně dělá vlastní deska nazvaná Spoken, která vyšla loni v létě a teď ji chce posluchačům představit s živým orchestrem.

Předehra: Velký svět filmu

Než se stal hudebním skladatelem na volné noze a částečně se přestěhoval do Los Angeles, živil se mimo jiné jako zvukař pro Českou televizi. Je autorem znělek pro ČT24, ČT Sport i hlavní zpravodajskou relaci Události. Jeho originální tvorba ale rychle zaujala i komerční produkce a brzy si sáhnul na seriálovou a filmovou tvorbu. V USA označují jeho styl za "evropský", on sám se drží hesla, že nesmí žádnou věc odbýt, i kdyby se mu zdála malicherná. Uspět v USA znamená krok po krůčku budovat své portfolio a všechny realizace pečlivě doplňovat do filmové databáze IMDB. Havlíček zvolil cestu krátkých filmů, díky kterým si vytvořil solidní zásobu referencí. A to se mu vyplatilo, hollywoodské producenty zaujal jeho kreativní přístup nehledě na stopáž.

Co je podle vás nejlepší filmový soundtrack všech dob?

Když jsem byl malý, byl to asi Poslední mohykán, Statečné srdce, Hvězdné války a Vesmírná odysea. Jenže pak přišel Hans Zimmer a celé to zboural. Nasadil nesmírně vysokou laťku. Třeba scénu z filmu Počátek s letícím autem a skladbou Time. To je skladba, která vám vydrží na celý život, tak silnou má atmosféru! Esence času je v ní zachycena naprosto přesně. A soundtrack k filmu Interstellar? Geniální. Zimmer to nenahrával někde ve studiu na synťák. Sebral se a jel do jednoho londýnského kostela, kde jsou super varhany a chlápek, který na ně skvěle umí. Tvoří hudbu, která má hodnotu. Nebo skladatel Max Richter a jeho soundtrack k filmu Ad Astra, ve kterém využil sondy Voyager. Ty byly vypuštěny v sedmdesátých letech do vesmíru a v současnosti stále vysílají signály z vnější hranice sluneční soustavy. Richter vzal data plazmových vln a skrze speciálně vyvinutý syntezátor je použil jako hudební prvek. To je přece úplně boží, jsou tam opravdové zvuky z vesmíru!

Jsou to mistři řemesla, tihle tvůrci si nic nezlehčují.

Je to kumšt! Pořád to posouvají dál. A to je i moje motto. Abyste uspěla v Los Angeles, musíte být fakt nejlepší. Jsou tam tisíce lidí, kteří chtějí dělat to stejné, co vy. Musíte vyhrát hodně konkurzů, aby lidé v oboru viděli, že jste dobrá. Musíte být neuvěřitelně konzistentní. Nesmíte žádnou práci odfláknout. Nikdy. A to mě, myslím, drží tam, kde jsem. Když na něčem dělám a cítím, že mi chybí třeba deset procent k dokonalosti, radši udělám další dvě verze. Párkrát už mi někdo zavolal a řekl: Líbí se nám, jak přemýšlíš.

Nedávno vyšel trailer na nového Batmana s Robertem Pattinsonem v hlavní roli. Jak jste přemýšlel nad ním?

To bylo těžké, protože Batman je ikona. A na ikony se nesahá. Ale poslední Joker nasadil trošku jinou laťku. Dřív to byla pořád komerce, film pro masy. Najednou si ale dovolili udělat něco mnohem temnějšího a myslím, že tím možná otevřeli nový kult. Když mi řekli, že to bude hrát Pattinson, tak jsem se zarazil. Není to ten klasický, maskulinní typ, on je spíš takový smutný a vychrtlý… Ale právě to si v tomhle novém pojetí sedlo. Není to ten, který všechny levou zadní pokácí, ale ten, komu uvěříte mentální stav deprese a osamění, ve kterém se jeho postava nachází.

Jak jste se k Batmanovi dostal?

Tak jako k hodně věcem, přes známé. Potkal jsem suprového bubeníka, se kterým občas hraju a který dělá střihače trailerů. Jeho firmě trailer k Batmanovi zadali a on si mě vybral na hudbu jako divokou kartu. Obvykle mají už dopředu nasmlouvané americké skladatele, ale on sám se stylem střihu hodně vymyká, takže si mohl dovolit trochu experimentovat. Trailery jsou totiž naprosto samostatná disciplína a většinou je dělají úplně jiní lidé než tvůrci. Na jeden film se tak najme třeba pět různých studií a každé dodá pět různých výstupů. Hollywood má dostatek peněz zaplatit plejádu přístupů a nakonec vybrat toho, který se trefí. Nikdy to nezadají tak, aby to všichni udělali stejně, chtějí rozdílné rukopisy. Když máš svůj styl, nikdo tě netlačí třeba do větší komerce, ale řeknou ti: Seš takovej, jakej seš, tak to dělej na plný koule! Unikátnost je výhoda. Ve Státech mi často říkají: To je zajímavý přístup, takový EVROPSKÝ! Tak si to pamatuju. A myslím, že právě díky té rozmanitosti je Hollywood úspěšný. Proto má takovou sílu, proto generuje super nápady, proto je tak nadčasový.

V jakých cenových výšinách se pohybuje skládání pro hollywoodské filmy a seriály v porovnání s českými?

Americký trh je obrovský, takže je to minimálně o řád vyšší cena. Do rozpočtu na hudbu se počítá balík profesí, nejen hudebníci a zvukaři, ale třeba studia, která vám vyvinou nějaký speciální zvuk, nebo lidé, co vám rozepíšou noty pro orchestr. V Česku si toho mnohem víc dělám sám a musel jsem se toho také víc naučit. U nás je třeba řádově rozdíl mezi HBO a Českou televizí, ale když mluvíme o Hollywoodu, tak tam jsou rozpočty nesrovnatelně vyšší. Můžete si tak dovolit prohrát třeba deset konkurzů a jedenáctý vyhrát a pořád se perfektně uživíte. Ale mám samozřejmě kamarády, které to sežralo. Musíte se odosobnit od věcí, které vytvoříte, a nebrat si to osobně. Protože to vás zabije. Pro mě to byla jedna z největších výzev. Děláte něco svým srdcem, je to skoro jako vaše dítě, a teď to přinesete na pranýř. A tam je třeba někdo hudebně naprosto nevzdělaný, který ale má peníze, a začne něco plácat a vy víte, že je to úplně blbě. Stane se taky, že jste třeba rok úspěšná a pak máte měsíc, kdy vám najednou ze tří zakázek neschválí ani jednu. Můžete si říct: Má vůbec cenu něco tvořit? Ale to všechno musíte překonat a vidět vyšší cíle.

Musí se z vás stát A Man With No Ego, což je název obrazu od vašeho bratra Maxima, který tady nad námi visí.

Ano, a to platí i pro všechno ostatní v životě. Protože nelpět na egu uzdravuje, nemáte pak předsudky, nesoudíte, nesnažíte se všechno tlačit podle sebe. Víte, že existují i jiné pohledy. A všechny jsou správné, protože každý jsme jiný.

Jak se tedy skládá hudba pro film nebo seriál?

Hudba je, když to řeknu laicky, vyprávěcí. Jsou tam nálady, dynamické změny, je to hudba barevná. Nejradši mám samozřejmě, když vidím hotový snímek, jak vypráví kamera, jak hraním vypráví herci, v jakém prostředí stojí, jak vypadají, jak mezi nimi jiskří pohledy. Tohle můžu hudbou dobře podpořit. Hudba by měla být součástí příběhu a posouvat ho dál. Někdy se ale stane, a tak to bylo třeba u seriálu Profesor T., že tvořím celou muziku, aniž bych viděl jedinou sekundu. Pak je důležité sednout si s režisérem a producentem a do hloubky mluvit o tom, co od toho chceme. Úspěšnost mé práce je v tom, jak umím být empatický. Hudba je subjektivní věc, každý ji "vidí" jinak, je těžké ji popsat slovy. Ale když se na sebe naladíme, když cítím, že mě to baví, tak už nahazuju, pouštím ukázky a je to super tvůrčí proces.

Jaké jsou trendy ve filmové či reklamní hudbě?

Dnes se hodně pracuje s konkrétním pocitem nebo atmosférou. Hudba není distrakce a často ani melodie, ale představují ji třeba jen zajímavé zvuky. Na rozdíl od starších filmů, kde byl orchestr, se najednou používají různé generátory zvuků, které jsou už plnohodnotnou a uznávanou složkou hudby. Navíc jsme už rozmazlení. Jdeme do kina, kde je subwoofer a všechny zvuky mají neuvěřitelnou sílu. Stejně tak jsou skvěle nazvučená auta, sluchátka mají čím dál čistší zvuk i na špičkách, hodně lidí řeší akustiku i doma. Pak jdete třeba na koncert živého orchestru a najednou vás může překvapit, že to nemá takové basy, jak jsme zvyklí. Protože právě ty subbassové frekvence, na které jsme díky technologiím zvyklí, na vás dýchnou ve správnou chvíli. Ten zážitek totiž nedělá jen to, co slyšíme ušima, ale i ty jemné vibrace, které šimrají v kostech. Rychle si na dobrý zvuk zvykneme. A právě to je teď v současné hudbě vidět nejvíce. Tlaky, plochy, atmosférické zvuky.

Existuje jedna hudební Mekka světa?

Pro mě, a tedy pro filmovou muziku, je to Hollywood, ale pro někoho jiného je to Nashville, pro dalšího třeba Berlín díky elektronické hudbě. Praha to, myslím, není. Škoda. Ale třeba alespoň filmovou Mekkou by být mohla. Všichni sem jezdí točit, vědí, že máme perfektně vycvičené štáby, všechny ty profese umí makat, od kaskadérů po zvukaře. Tohle funguje. Jen bohužel ta vlastní tvorba tady pokulhává. Nevím, proč se víc nepodporuje.

Máte ten typ profesní deformace, že se nemůžete koukat na snímky, které mají špatný zvuk?

Snažím se být nekritický. Jsem rád, když můžu někoho pochválit, když se mi něco líbí, mám chuť běžet a všechno mu to říct. Ale tady v Česku je toho bohužel pořád málo, dělá se tady hrozně nemoderní hudba. Nejvíc v tom zaostávají seriály, muzika je taková indiferentní, nemá rukopis. Všichni prý šetří peníze, ale ono je to spíš o odvaze. V zahraničních seriálech je výraznost hudební složky naopak velmi důležitá. Ze super znělky se klidně stane trend. Jako třeba u seriálu Stranger Things, to bylo tak výrazné, že tvůrci hned měli koncert v Ace Hotelu v Downtown L. A. Umíte si představit, že by tady někdo složil hudbu třeba k televiznímu seriálu a byl by koncert? Je tady velký prostor ke zlepšení.

Když už jsme u koncertů, co pro vás bylo v životě největším hudebním zážitkem?

Mě asi dojímá víc tvorba než poslech. Když třeba tvořím někdy hluboko do noci a něco se mi podaří, jsem tím naprosto omráčený a mám pocit, že stojí za to žít. Ale samozřejmě mě pohltily i některé koncerty. Třeba Johan Johansson, patnáct let zpátky Massive Attack, Chemical Brothers nebo Björk, někdy v roce 1996 to myslím bylo. To byly momenty, kdy si řeknete: To je přesně ono! A taky: Proč jsem si to sakra nemohl zahrát s nima? Nebo berlínská elektronická scéna, třeba Apparat a Moderat. Posledních deset let do každé písničky kombinuji různé rytmy, třeba čtyřdobý takt s třídobým, je to taková moje fineska, která mě baví. A na koncertu Apparatu jsem zjistil, že on to místy dělá taky! Já bych s ním o tom mohl klidně hodiny kecat!

Máte nějaký sen, co byste si chtěl někdy nazvučit?

Mám. Jednou chceme s bráchou udělat velký americký film, kde budou hrát přesně ty hvězdy, které si řekneme. Takže stoprocentně Tom Hardy a Leonardo DiCaprio. Brácha bude dělat celý vizuál, já muziku. Viděla jste třeba film Single Man? Vytvořil ho Tom Ford, módní návrhář, který nikdy nebyl filmařem. Ale jen tím, že měl cítění a vizi, tím, jaký si vybral štáb, kostýmy, lokace, ta stará auta, kterými jezdí, nádherné architektonické skvosty, celou tu výpravu i herce, tím vším je to naprostá filmová hostina. Když ještě zvládnete příběh, vznikne film, který je boží. Ale nejdřív musíme mít dost peněz. Dejte mi ještě rok nebo dva! (smích)

Je nějaká práce, kterou byste nikdy nevzal?

Politiku bych nikdy nedělal, k té se nechci ani přiblížit. Snažím se dělat to, s čím souhlasím. Naštěstí teď už si můžu dovolit říct ne, to je můj největší životní úspěch.

První sloka: O svobodě a větru ve vlasech

V Los Angeles si Havlíček zamiloval downtown a za jeho hranicemi nekonečné kilometry, které ubíhají pod koly motocyklů. Z bytu ve čtyřicátém patře pozoroval helikoptéry i skalní orly, kteří se v moderní metropoli domestikovali tak, že létají kolem špiček mrakodrapů. A tam, mezi skleněnými giganty natahujícími se k oblakům a nízkými rezidencemi s palmami v zahradě, se dá narazit i na hvězdy zlatého plátna.

Hollywood, to jsou také nejznámější osobnosti filmového světa. S kým jste už seděl ve studiu a jaké to bylo?

Naposledy třeba s tou vysokou blondýnou… jó, Nicole Kidmanovou. Herci často nahrávají svoje hlasy jako voiceover k reklamním spotům, tohle bylo pro aerolinky Etihad Airways. Je až neuvěřitelné, jaký humbuk kolem áčkových celebrit je. Než se vůbec zjeví, přiběhne stovka lidí, kteří vás stresují. Neustále vás poučují, co můžete říkat a co ne, že se nesmíte fotit… To si pak vždycky říkám, jak v tom mám pracovat. A pak najednou přijde ta osobnost, začne si s vámi úplně normálně povídat a vy se konečně trochu uvolníte. Třeba Leonardo DiCaprio, můj nejoblíbenější herec, to je tak cool týpek! Je pozitivní, nic neřeší. Jsou lidi, kterým z bohatství rupne v kouli, jako třeba Nicolas Cage. Ale pak jsou ti, kteří díky penězům přestanou mít starosti. A to přesně jde cítit z Lea. On tam vejde, usměje se a řekne: Tak co? Co budeme dělat? To dáme hned, hele, koukej, šup! A dá první verzi jako pán! S tím bych chtěl být kámoš.

A můžete se s někým tak sblížit, že se z vás stanou kamarádi?

Ono je to všechno o tom, jak dlouhý čas spolu strávíte, proto to většinou moc nejde. Osobnost přijde a jdete pracovat, protože on zas hned letí jinam. Ve studiu je navíc za sklem, takže i kontakt je menší. Ale když děláte zvukaře na place, to je něco jiného. Tam spolu točíte měsíce a klidně se skamarádit můžete. Třeba se i herečka zamiluje do ostřiče. Nebo zvukaře. (smích)

Pojďme ještě k vašim začátkům v Los Angeles. Váš bratr Maxim tam měl takový ten klasický krušný start, umýval nádobí, maloval pokoje… Jak jste to měl vy?

Brácha si tu cestičku musel ušlapat. Já jsem to měl díky tomu jednodušší, protože jsem u něj měl už zázemí. Hrozně mi pomohl. My si tak pomáháme navzájem, on může kdykoli přijet sem a je tady jako doma a já mám to samé tam. Je to organicky prorostlé. Když jsem tehdy do L. A. přijel, řekl jsem si, že budu mladý a drsný a že už se budu věnovat jenom hudbě. A buď to vyjde, nebo ne. Každou jinou prací bych si totiž ubíral čas a vzdaloval se od svého cíle. Dělal jsem zvukaře, hrál v kapelách, třeba v revival skupině Davida Bowieho. Pozoroval jsem jiné hudebníky, jak tvoří, jak to mají v hlavě "zapojeno". Vždycky jsem se někde ocitl, něco řekl a oni: Ty tomu rozumíš? Tak si to zkus! Už od začátku jsem věděl, že si chci všechno dělat sám, proto jsem se potřeboval pořádně naučit zvukařinu. To byl můj dlouhodobý projekt, abych přesně věděl, jak si nahrát všechno, co chci, nejlíp, jak to jde. Protože když máte tu technickou část zažitou, nic vám nebrzdí kreativní hudební přemýšlení. Navíc v Americe měli už tenkrát pokročilé technické vybavení, a to mě taky katapultovalo nahoru.

Přemýšlel jste nad tím, že se do L. A. přesunete nastálo?

Je to jedna z možností. I když zároveň mám pocit, že diverzita těchto dvou míst je nesmírný benefit. Nemusím spoléhat na jednu kartu, mám dva trhy, kde pracuju. Když se nedaří jednomu, můžu jít na druhý. Před pandemií jsem měl v L. A. fakt našlápnuto, kdyby nebyla, tak myslím, že bych byl už někde jinde. Ale je to tak, jak to je, a nelituju. Nejsem takový, že bych si přičichnul jinde a začal ohrnovat nos nad tím předtím. To vůbec! Navíc Česko, i když je to takový zvláštní národ, je plné talentovaných lidí a jsou tu nejkrásnější holky na světě. Samozřejmě!

V čem se váš život v Los Angeles liší od toho pražského?

Když jsem tehdy přijel do Spojených států poprvé, překvapilo mě nejvíce to, jak je všechno nafouklé a rozlehlé. U nás v Evropě je bohatá kultura a historie, tam je naopak obrovský prostor pro přírodu. Stačí procestovat americké národní parky, tam mají na recepcích infokiosků seznamy lidí, kteří se tam ztratili. Evropa je strašně zahuštěná, dokonce jsem kvůli tomu tady přestal jezdit na motorce. Všude jsou auta, města, značky, limity… L. A. je obklopené horami, a když je přejedete, jste v poušti. A tam není nikdo, nepotkáte třeba celý den jediné auto. Taky tam neprší, takže můžete vyrazit jen tak v tričku, a to je nesmírná svoboda.

Jaké motorky prošly vaším životem?

Začalo to Vespou, abych mohl jezdit po Praze. Ale chtěl jsem nějakou silnější, ne padesátku, která smrdí, a tak jsem si udělal papíry na větší motorku. Rychle mě to začalo bavit a brzy jsem si koupil Triumph. Úplně jsem tomu propadl. Začal jsem si ji předělávat a udělal z ní café racer. V Americe jsem si koupil Ducati. Pak jsem si ale řekl, že si chci postavit motorku snů, a tak jsem si pořídil stroj z roku mého narození. Sehnal jsem ji v Holandsku, starou zánovní BMW R90 z roku 1974, převezl ji do Prahy a pak se pět let předělávala. Mám ji jako sběratelský kousek. Radši mám spíš staré, hezké věci, renovované, než že bych se upínal k hi-tech motorce, která má všechno. Teď předělávám raritní motorku Norton také z roku 74 a tu dám bráchovi, abychom měli náš ročník oba. Tím to chci uzavřít, už to ani neujezdím! Kromě radosti to potom začne být i starost, kam to zaparkovat, tady teče olej, tady propadlá technická… Ale v Americe se s bráchou přepravujeme na motorkách pořád, na dopravní zácpy v L. A. je to skvělé. Na roadtripy si pak většinou půjčím nějaký obrovský Harley nebo Indian, abych si to užil. Takhle velkou motorku si třeba do Prahy vůbec nekoupíte, to je nesmysl.

Na který roadtrip vzpomínáte nejradši?

Asi pět let zpátky jsme s bráchou vzali našeho tátu po Route 66 do Nového Mexika a zpátky. Jen my tři chlapi na třech obrovských půjčených Harleyích. Táta byl fakt frajer, že se hecnul. Zažili jsme nádhernou přírodu, kovbojskou atmosféru, poušť. Na rozdíl od běžného života jsme byli intenzivně spolu, spali jsme každý večer v jednom pokoji, měli jsme vysílačky v helmách, takže jsme si za jízdy pořád povídali. Bylo to senzační. Pak si pamatuju ještě na svůj první roadtrip, po Upstate New York na východním pobřeží až na hranici s Kanadou. Tehdy jsem poprvé z Vespy přešel na superbike Honda Fireblade 1200, navíc byla zima, pršelo… To byl křest ohněm! V Evropě jsme jeli na Triumphech okruh Rakousko, Německo, Švýcarsko, Itálie a taky Stelvio Pass, silnici s nejvíce zatáčkami. Na těch starých motorkách to bylo šíleně náročné, to už bych asi nedal. Vyjeli jsme třeba na Grossglockner a všichni na nás koukali, na čem jsme to sakra přijeli.

Máte ještě nějaký motorkářský sen?

Mám! Mně se líbí Austrálie a chtěl bych si projet její sever a Queensland. Ale tam musím jet třeba na tři měsíce. A taky mám jednu zajímavost. Na své motorce Triumph jezdím jako kaskadér v celé poslední řadě seriálu Polda, kde dubluju Vladimíra Polívku. Teď to běží v televizi.

A co auta?

Táta miloval auta, takže my s bráchou odmalička taky. Jsme ulítlí na ta sportovní, takže jsme třeba jeli do Istanbulu závodit na okruhu v Porsche. Rozhodně tím žijeme, ale jaká auta vlastním, to je moje soukromí, tím se nechci vytahovat. Co můžu prozradit, je, že miluju jejich zvuk a hodně ho s bráchou řešíme. V L. A. jsme si projeli všechny Lamborghini, Maserati, McLareny, půjčíme si je třeba na týden a jezdíme a posloucháme.

Takže zvuk je základ?

No naprosto! Dnes jsou ve světě aut samé restrikce. Zmenšují se motory, dávají se různé filtry, které mění zvuk, jsou tam turba. A turbo zvuk je nanic! Musíte mít starý klasický atmosférický motor, to dělá Ferrari, Lamborghini a Porsche. To je rachot jako blázen. A pak ten pocit, když to řídíte, jak to auto žije! To je požitek, tam jsou emoce na maximum! Miluju i kabriolety, ty vůně lesa nebo pole, to je jako na motorce. Jsem takový zážitkový motorista a automobilista.

Refrén: Dobrodruh, snílek, smělý fantasta

Život mezi prosluněnou Kalifornií a moderním Karlínem se zrcadlí i v Havlíčkově povaze. Potkává se v něm zvláštní kombinace protikladů. Je požitkář, přesto většinu času tráví zavřený sám ve studiu. Když řídí, nikdy neposlouchá hudbu, ale motor. Miluje rychlá auta, ale se stejným nadšením vypráví o broucích, které pozoruje v pruhu trávy vedle svodidel, když ho zastaví dopravní zácpa.

Jeho volná tvorba je převážně neoklasicistní, čím víc se ale blíží léto, tím víc utíká k elektronice. Rád experimentuje s různorodými nástroji, zvládne zahrát na bubny, kytaru, basu, violoncello, píšťaly, perkuse i theremin. Stejně tak se nebojí zkoušet různé žánry. Asi nejméně tradičním projektem, na kterém v současnosti pracuje, je komiksová fotokniha synchronizovaná s hudbou. K té ho přizvala herečka Nina Bergmanová, s níž se potkali při natáčení filmu Carpe Noctem. Teď spolu tvoří už třetí skladbu, a až to situace dovolí, možná si zahrají i na kalifornském Comic-Conu, proslulém setkání fanoušků fantasy a sci-fi, tedy žánrů, kde je Bergmanová často obsazovanou hvězdou.

Kosmopolitní přemýšlení si Havlíček odnesl z dětství. Narodil se sice v pražském Apolináři, do jedenácti let ale žil s celou rodinou v zahraničí.

Je ještě nějaké místo na světě, ze kterého jste byl tak nadšený jako z národních parků v USA nebo z Road 66?

Havaj. Tam máte pocit, že vám upadne semínko a okamžitě vyroste strom. Má to tam takovou energii, jako by planeta znovu celá rostla. Všechno je enormní, listy, stromy, počet druhů rostlin, vysoké skály, divoký oceán s proudy. Najednou i vám začnou mnohem rychleji růst vlasy a nehty, tělo reaguje neuvěřitelně. Stejně se mi líbilo v Amazonii, ta divoká příroda, kde vás něco uštkne a je konec. Když jsem byl malý, četl jsem samé dobrodružné knížky a toužil vidět prales. My už jsme rozmazlení z měst, kde nám Wolt jezdí s jídlem přímo do chřtánu, je to takový umělohmotný život. Ale prales? To je ten pravý život.

Váš tatínek byl zahraničním zpravodajem ČTK. Jaký byl váš nejzajímavější zážitek z cest?

Táta měl jet do Washingtonu a na Kubu, jenže nepodepsal s komoušema, takže jsme jeli do Bulharska. Pro mě to ale tehdy bylo stejně vzrušující, trávili jsme celé léto u moře, takže jsem si připadal, že žiju někde ve Francii na Riviéře. Nakonec jsme tam byli asi pět let.

Ovlivnila vás nějak místní kultura?

Bydleli jsme v domě pro diplomaty a v každém patře byla jiná národnost. Sešli jsme třeba na recepci a tam hráli Kubánci jejich muziku. Před barákem byly vraky starých Mercedesů, kde jsme si společně s jinými dětmi hráli a skoro jsme ani nevěděli, že mluvíme jinou řečí. Máma nechodila do práce, táta měl v Bulharsku kancelář doma, takže jsme vedli hodně rodinný život. A to, že se nám naši tak věnovali, to nás myslím ovlivnilo nejvíce.

Vedli vás k rodiče odmalička k umění?

Táta hraje na housle a na kytaru, maloval obrazy. Náš strejda byl známý malíř Ivan Sedliský. Já jsem byl už tehdy extrémní snílek. Když si jiní kluci hráli s autíčky, já jsem si ho před sebe jen postavil, koukal na něj a představoval si, jak se rozjíždí a zvedá prach. Všichni si mysleli, že jsem blázen, ale mě hrozně bavilo si pořád něco fantazírovat.

Kdy vás poprvé uchvátila hudba?

Odmalička jsem hrál na piano, ale nikdy mě nebavil jen jeden nástroj. To je monotónní mechanická práce. Musíte cvičit ruce i hlavu a mě víc bavilo přeskakovat mezi různými zvuky. V hudbě je přece tolik možností! Záviděl jsem lidem, kteří to dotáhli k mistrovství na jednom instrumentu, ale mě to vždycky svazovalo.

Proč jste si jako hlavní nástroj vybral piano?

Pro skladatele je ideální, je tam melodie i harmonie a hned něco vzniká. Skladatelé, kteří na piano neumí, hrají třeba na housle, nebo na flétnu, musí mít tým lidí, se kterými nahrávají zbytek. Pianisté to mají jednodušší. Nebo je to možná spíš solitérnější, ale i to je víc pro mě. Od té doby, co jsem si sáhnul na hudební počítač Atari (první, který měl zabudovaný midi, protokol pro ovládání syntezátorů − pozn. red.), se vše změnilo. To byl úlet! Bylo to jako kus ruky a kus mozku, které mi chyběly. Počítače dnes ovládají čím dál víc profesí, a to i uměleckých, a je potřeba se toho nebát a zkoušet. Dříve vypadalo nahrávání tak, že se muzikanti sešli doma, tvořili spolu třeba měsíc, dokud to neuměli dokonale zahrát, a pak šli teprve do studia. Dnes už je tisíce cest, jak to udělat jinak.

Vy sám jste multiinstrumentalista a rychleji se prý dají vyjmenovat nástroje, na které hrát neumíte. Je nějaký instrument, ke kterému máte takový respekt, že na něj ani nechcete zkoušet hrát nebo to pořád odkládáte?

Harfa. To je tak podivný a na mozek náročný nástroj! Navíc je tak velký, že si ho nejde jen tak vzít domů na vyzkoušení. Hrozně se mi líbí i tympány, do těch můžete neuvěřitelně třísknout a pořádně se na nich vybít. Když na to teda máte v písničce prostor, protože u tympánů z devadesáti procent času jenom čekáte. To je jak u činelů, tam se najednou někdo zvedne, třískne a ani nevíte, že tam už dvě hodiny sedí. (smích)

Máte nějaký oblíbený zvuk a jaký zvuk naopak úplně nesnášíte?

Přestože hodně lítám, vadí mi ten konstantní hluk v letadle. Mám špunty v uších celý let a na tom ještě sluchátka na potlačení šumu. Pak mám teprve úplné ticho, a to mi vyhovuje. Nejhorší zvuk je taky sbíječka, cirkulárka a další stavební zvuky. Co mám naopak rád je klasika, úplně miniaturní zvuky přírody. Nebo temné zvuky pod vodou, když se potápíte.

Na čem pracujete teď?

Mám štěstí, že práce pro filmy se domlouvá klidně rok nebo dva dopředu. To mě v pandemii zachránilo. Nedávno jsem dokončil hudbu k filmu Carpe Noctem a ti samí producenti připravují další tři filmy, na kterých bych mohl pracovat. To by byla bomba, tři filmy znamenají pět let práce. Dokončili jsme taky novou desku se Southpaw. Vyjde snad v létě. Roky se mi stávalo, že jsem na něčem pracoval a najednou jsem si řekl: Hele, to je Southpaw! A to samé dělal Jirka Burian. Když jsme se pak jednou sešli, měli jsme třeba třicet geniálních songů.

Navíc vám vyšla vlastní deska Spoken…

Ano, už před půl rokem v Los Angeles a teď ji představujeme v Česku. Spoken je takový můj diář, ve kterém jsou zaznamenané tři roky mého života, kdy jsem cestoval mezi Prahou a L. A. i jinde po světě. Rozhodli jsme se nahrát několik živých vystoupení s orchestrem a to bylo tak nádherné, že mě to dojalo, i když jsem před hudebníky předstíral, že ne. Ale uvnitř jsem byl v naprostém rauši.

Co vás inspiruje?

Chlap roste ze samoty. Moudrost a inteligenci nabírá z ní. Proto potřebuju čas a prostor pro přemýšlení, pro sebe, pro pozorování. Většina mé práce probíhá o samotě ve studiu a to se projevuje i v mé hudbě. Nikdo mě nerozptyluje, najednou se dostávám i k těm hlubším věcem sám v sobě. A pak svět okolo, třeba právě ta příroda. Kosmonauti říkají, že když se dívají z Mezinárodní vesmírné stanice na naši planetu, připadá jim jako živý organismus. A to mě baví, koukat na něj s nadhledem.

Styling: Karolína Wernerová. Za zapůjčení stylingu děkujeme značce GANT.